Slepota není u pejsků nic výjimečného. Veterináři mohou potvrdit, kolik psích seniorů k nim zavítá, aniž by jejichž majitelé věděli, že jejich miláček buď téměř anebo už vůbec nevidí. Pokud pejskovi zrak slábne postupně, většinou si tomuto stavu bez problémů přivyká a jeho život neztrácí na své kvalitě. Tedy za předpokladu, že tento stav není doprovázen bolestmi. Horší je situace, kdy slepota nastoupí bez varování, např. jako důsledek nemoci, či úrazu. Naprostá dezorientace a panika je pak stav, který je potřeba zvládnout společnými silami, trpělivostí a velkou porcí empatie.

V našem případě to byla kombinace obojího. Zelený zákal (glaukom) Arvina připravil nejprve o jedno oko a následně i o druhé (vždy v rozestupu dvou let). Pokaždé jsme se snažili udělat maximum, abychom přechod do fatálního stavu co nejvíce oddálili. Pravidelně jsme kapali kapky na snížení nitroočního tlaku (Azopt) a byli vděční, že šarpej má od přírody snížený práh bolesti. V druhé fázi, kdy Arvískova zbývající funkční oční čočka visela doslova na vlásku jsme pořídili pohodlné kšírky, resp. postroj, abychom si zvykali na jiný způsob vodění a manipulace. Nevyhnutelné jednoho dne nastalo a byla tu panika. Hned první vycházka poslepu ukázala, kolik překážek musíme i na té nejkratší trase překonávat. Všechny ty schody, obrubníky, kanály, praskliny jakoby vystouply a skákaly nám pod nohy. Nemohla jsem Arvíska na vteřinu spustit z očí, protože jinak v ten moment znenadání změnil směr a skončil např. předníma v kanálu, čenichem ve sloupu nebo v křoví. Navíc kombinace slepoty a tvrdohlavého psa, který je přesvědčen o tom, že přesně ví kam jde a tam taky půjde, je docela oříšek. Děkovala jsem ale předvídavosti, protože ovládat takového pejska na kšírkách, je narozdíl od obojku, mnohem jednodušší a příjemnější i pro něj.
Nějak sám od sebe přišel povel “schod”, který ve spojení s lehkým záškubem, resp. povytažením pejska zafungoval tak, že Arvin začal v ten moment zvedat přední tlapky. Zvládli jsme tak postupně všechny ty malé i větší pasti a prostým opakováním v kombinaci se správným načasováním si tenhle povel sedl a dodnes fantasticky funguje.

Co chvíli Arvinovi trvalo, byla orientace v bytě, už jsme tam nějakou dobu bydleli, takže se nemusel učit nic nového, ale my museli začít víc hlídat rizikové body, jako třeba nenechávat boty mimo botník, uklízet zavazadlo hned po příjezdu, nepřesouvat sušák na prádlo… Normálně si to člověk ani neuvědomí, ale cokoliv je mimo zavedený systém je problém a ten ústí ve zbytečný stres, neřkuli bolest. Museli jsme také vyřešit problém s pitím, stávalo se totiž, že během dne nechtěně vylil misku s vodou, takže jsme pořídili vodní fontánu s velkým zásobníkem a filtrací, kterou už není možné jen tak převrhnout. Navíc bublající voda usnadňuje navigaci ke zdroji vody.

Problém s orientací se naplno ukazoval hlavně v noci, kdy se Arvin probudil a vůbec nevěděl, kde je a jakým směrem se vydat. Tolikrát jsem ho útrpně poslouchala, jak naráží a hledá cestu, mnohdy jsem mu musela jít pomoci. Zpočátku jsem trochu očekávala, že cestu temnotou pomůže svému psímu bráchovi proklestit Joshua (mladší z našich šarpejů), ale ukázalo se, že příroda je svým způsobem cynická a dojemné příběhy o dvou vzájemně vodícících se psech se odehrávají zřejmě jen na stránkách DailyMail. Je sice docela dobře možné, že pouhá přítomnost druhého psa pomáhala Arvinovi zvládnout cesty bytem, či venku, protože mohl jít po pachu, nicméně v počátku to vypadalo spíš tak, že Josh kradl svému hendikepovanému bráchovi, co šlo a dohled během krmení se stal nutností.

Joshua to vlastně docela vyhrál, protože nebylo v mých silách venčit na vodítku oba psy najednou; Arvin potřeboval speciální pozornost. Josh měl tedy opušťák a protože to byl vždy nekonfliktní, přátelský jedinec, stačilo na něj dohlížet jen při přechodu silnice apod. Této situace využíval plnými doušky a nebudu popírat, že jsme občas absolvovali verbální potyčky s jinými pejskaři a také pár zástav srdce, kdy se rozhodl ulovit zajíce, anebo se propadl ledem do rybníka (to jsou ale historky na jindy).

Na první pohled vlastně chybějící očička nejsou v šarpejím zmačkaném výrazu poznat, což se stalo i nevýhodou, někteří pejskaři ještě dokonce donedávna nevěděli, že zrzek je nevidomý a proto je na kšírách, naopak si mysleli, že je to agresivní jedinec, co musí být pod kontrolou, anebo se mě někdy s úzkostí v hlase ptali, proč ho někdy nenechám taky proběhnout (já, tyranka). Nerozklíčovala jsem ani, jak to funguje mezi pejsky, protože za ním normálně přichází ostatní chlupatí kamarádi a dorážejí, že by si hráli, což náš senior úplně neopětuje (promiňte, je to a/ šarpej, b/ aristokrat, c/ dědek). Musím jen dávat pozor, aby na něj nebyli moc rychlí, protože jakmile se nějakého zbrklého psa poleká, přirozeně v sebeobraně začne varovně vrčet.

Z toho lze ale vytušit, že Arvin si na svůj stav poměrně rychle přivykl a z jeho chování i pohybu nebylo a dodnes není na první pohled zjevné, že nevidí.

Pak už jsou tu jen takové ty hořkodojemné momenty, kdy malé děti svou sníženou optikou vidí, že pejsek nemá očíčka a ptají se rodičů, proč tomu tak je a nic netušící rodič považuje takový dotaz za úplný nesmysl…

Na začátku jsem zoufale hledala všechny možné rady, jak celou situaci zvládnout a moc jich k nalezení nebylo. Zvažovali jsme vyrobit nějaký patent tohoto typu: 

Ale zavánělo to vypíchnutím Joshovo očí a skruž úměrné velikosti na šarpeje by nemusela úplně konvenovat s velikostí našeho příbytku, dopravního prostředku atd.. Došli jsme jen k tomu, že tomu musíme nechat přirozený průběh a dělat maximum pro to, aby Arvin nebyl ve stresu.

Psí slepota jde zvládnout, jen je nezbytné naučit se trošku předvídat, nejen situace, ale i číst reakce svého psa a možná rizika včas odvracet. Je také potřeba se svým pejskem od začátku pracovat, trpělivě ho učit chodit (ano, skutečně to tak jde nazvat, zkuste se poslepu projít napříč svým bytem) a vnímat pokyny, tak aby vám plně důvěřoval.
Rozhodně to není venčení ve stylu kontrolování facebooku, nebo telefonování s kámošema. I nám se dodnes stávají kolize, stačí na chvilku koukat někam jinam…, tomu se nevyhnete, ale jde o to, aby ten společně strávený čas byl i pro slepého kamaráda podnětný a užil si trochu pohybu. Arvísek se mnou nachodí průměrně 3-4km denně na různých trasách, které jsme si osvojili a pravidelně je dle jeho nálady střídáme. Nepřestává mě překvapovat, jak dobrou paměť má, co všechno a s jakou přesností si pamatuje, ač je už přes 2 roky v úplné slepotě a já mám radost, když se spolu i trochu proběhneme (byť u toho vypadám dost komicky).

A to, že Arvin za poslední rok ještě ke všemu přišel o podstatnou část sluchu, už tu nebudu dávat k dobru, patří to k životu psího penzisty; chtěla bych jen povzbudit všechny majitele pejsků v podobné situaci, že to jde zvládnout a že to za tu snahu stojí, protože nikdo jiný neocení lásku a péči tak, jako pejsci. A to že nevidí, nebo neslyší na nich v podstatě nic nemění, jen je to dělá zranitelnějšími.

autor: Markéta | První psí šéfkuchař

Zavřít menu
×
×

Košík